" Brilantní kreslíř a ilustrátor, který určitě i vlivem školení u Borise Jirků, ekvilibristicky ovládá rozličné finesy užití čar a skvrn vytvářených tuší a rozličnými variantami jejího rozmývání a rozlévání, v posledních několika málo měsících prochází zásadní iniciační fází své tvorby, jež značí radikální proměnu způsobu autorského vyjadřování. Divácky přitažlivou zobrazivou narativnost odkazující až kamsi k japonské kaligrafii (ne nadarmo se motivy staly postavy samurajů) nechal daleko za sebou, chvíli pak hledal možnosti vyjádření v plochách abstraktně-lyricky promísených monochromních tušových skvrn s mnohdy až explicitním erotickým vyzněním, aby v poměrně nedávné době dospěl k další a prozatím nejradikálnější redukci a konceptualizaci užívaných výrazových prostředků. Vydal se na cestu, kterou pravděpodobně nebudou lemovat davy obdivovatelů, která je ale fascinující přísností svého vymezení i potenciálem jejích možných vyústění. Tam, kde už dříve bylo přítomno barevné omezení určené tuší a různými stupni jejího naředění, nastala postupně další asketická fáze - svůj rukopis, definovaný primárně dotekem štětce vedeného rukou v přímém kontaktu s papírovou plochou, pro tuto chvíli odmítl a nově jej zacílil k výrazně vyšší objektivizaci – tuš podle předem definovaných scénářů nanáší, rozlévá či stříká na plochy tak, aby její dopad či dotek s nosnou plochou byl výsledkem, který je určen právě jen vztahem mezi barvou a plochou bez autorovy snahy tento vztah nějak esteticky ovlivňovat či určovat.
Ve své nejnovější velkoformátové sérii (2x1,5 m, transparentní folie na dřevěném blind rámu) dospěl David Vojtuš do jakéhosi nulového bodu kresby – ten je fakticky u každé kresebné linie tvořen právě oním okamžikem, kdy se barva dotkne plochy a vytvoří jedinečný barevný bod individualizovaný svým okrajem a výslednou sytostí. Autor ale zkoumá další aspekt tohoto nulového stavu – je to právě toto místo doteku, které je zásadní a konstitutivní pro kresebný i jakýkoli jiný rukopis. Každý zná jeho povrch, na něj se soustředí a vnímá ho jako pravého nositele významu, co a jak se ale odehrává pod ním? Jak vypadá skutečné místo doteku, které umožňuje významu, aby byl viděn a příběhu, aby byl čten? Jak toto místo doteku ukázat? Právě k tomu využil David Vojtuš transparentních igelitových folií, jejichž název LDPE (Low Density Polyethylene/Polyethylen s nízkou hustotou) se stal součástí názvu, jehož další součásti jsou pokračující definicí aktuálních Vojtušových průzkumů: spojovník symbolizuje koncept kresby (fixace bodu na podložce) a slovo „ink“ pak tuš nebo právě bod.
A fascinující průzkumná cesta pokračuje dál. Proč by vlastně měla tuš na ploše zaschnout? Není možné vztah mezi těmito dvěma entitami (tj. barvou a plochou) podrobit dalšímu zkoumání tím, že jejich vztah nebude uzavřen a definován mez možnosti změny vzájemných vztahů a pozic? Ve svých nejaktuálnějších realizacích lije různě naředěnou tuš do transparentních igelitových sáčků, které pak klade volně na horizontální plochu – výsledkem je jakási proměnlivá mozaikovitá skladba, která se proměňuje tím, jak se jí divák dotýká. Tam, kde v umění dominuje přísný racionální rozvrh, přistupuje k němu poznenáhlu náhoda a potenciální výzva k divákovi, aby se zapojil, aby si hrál. O co se tím autor snaží? Možná právě jen o to, aby ty malé, zdánlivě nepodstatné a přehlížené skutečnosti našeho života, mohly se stát čímsi stejně významným jako konečné pravdy o člověku."
