Jiří Šigut (*1960) patří mezi výrazné solitérní umělce, jejichž tvorba vzniká nejen z fascinace děním kolem sebe, ale i z potřeby rozkrývat jiné vhledy do konstitucí fenoménů. Podstatným rozměrem autorovy práce je i bezprostřední přítomnost v čase, kdy samo umělecké dílo vzniká a „ustavuje“ se v časových horizontech. Jeho tvorba začíná otázkou: Kde a proč tu jsem?
Na základě tohoto bytostného tázání se prověřuje autor a také zvolené médium. Přítomnost tvůrce uprostřed transformačních procesů reviduje tradiční užitné vnímání fotografie jako nástroje technické reprodukce. Pro Šiguta je naopak podstatný unikátní záznam jako registrace prožitého. Jeho vztah k prostoru a času vykazuje rituální charakter. Cyklicky se v něm opakují dotyky s matérií časoprostoru, která na sebe bere pokaždé překvapující podobu.
