Ve vzduchu se vznáší červená koule se září v útrobách, fosforeskující spletitá tělesa a obrovská modrá opona, která nemá začátek, protíná prostor. Pulzující světlo neguje náš prvotní dojem, že jde o kulisy anebo neživé objekty. Nepokoj z toho, že jsme posledními živými v krajině mrtvých, vyvolává pocit mrazení, který nám našeptává, že nejsme sami. Jáma je propastí, o níž psal už Nietzsche, do které když dostatečně dlouho hledíme, začne na nás hledět zpět. (Eva Fajčíková)