Silná spleť kořenů stromů, parazitujicí potrubí vodojemu, vytrhnuté střeva a samota v lese, odříznutá a mrtvá. Bojíme se momentu uvědomění si pasivity vůči okolí, nečinně pozorujeme své odosobnění.
Laura Fiĺáková skrze konkrétní práci s materiálem vytváří situace nebo pocity, které se nám na první pohled můžou zdát cizí. Ve skutečnosti jsou součástí všudypřítomných kontrastů zásahu člověka proti neměřitelné moci přírody. Prostřednictvím práce s detailností a jejím násobením, mnohdy fungujícím jako ztotožňující prvek, nám autorka přibližuje cestu k neznámu.
