V zásadě je jedno, zda se Marek Kvetan ve své aktuální multimediální instalaci inspiroval intimně pociťovaným tlakem tísně v kontaktu s privátně-individuální konečností erodující příčetné myšlení a rozmělňující racionalitu rozumného na prach unášený náhodnými poryvy větru. Nebo ho, stejně jako mnohé z nás, zaskočila děsivě nepředvídatelná a nekontrolovatelná epizoda pandemie, epizoda, na kterou se bude vzpomínat jako na první, ale jistě ne poslední, a která ho také vystavila bezmocnosti a bezvládí imaginace, imaginativnímu blouznění, které si nezadá s nejrafinovanějšími apokalyptickými vizemi chiliastických delirií. Nebo, tato možnost je stejně platná, datuje konec lidstva, konec člověka, který není zánikem, ale zhroucením poslední jistoty, která nám zbyla. A nebo možná všechno najednou.
Výstava Fyzická nemožnost ticha v nepokoji mysli je invokací duševního neklidu, zprávou o sondáži neklidné mysli, tázáním a pozváním k účasti na výpravách do chaosu, které snad ještě mohou obnovit ztracený smysl.
