Mezinárodní česko-německý projekt je postaven na vzájemné prostupnosti tradičních (obraz, kresba) a nových médií (projekce, video, audiovizuální instalace), které se výrazově přibližují, neboť tím, že sdílejí určité společenské podmínky a myšlenkové principy, generují zároveň příbuznou auru výpovědi. Zpravidla se jedná o analogický pohyb forem – statických či dynamických, které na jednu stranu modelově referují o „stavu věcí“ prostřednictvím digitálních nástrojů (Pavel Mrkus), na straně druhé vrací tradičním výrazovým prostředkům, jakým je např. obraz, nové impulzy a odlišné způsoby „formátování“ (Daniel Hanzlík). Lidský zkušenostní potenciál se rozšiřuje o nové, čistě vizuální strategie (Eberhard Havekost, Frank Nitsche) nebo emocionálně silné audiovizuální a fotografické explikace (Adéla Matasová).
Každé z vybraných děl něčím buď znovunastoluje pokus o ověřitelnost fyzicky existujícího světa, čímž zároveň prověřuje hranice lidského vnímání, nebo naopak reflektuje mizení fyzické přítomnosti (reprezentace) v umění, byť zástupné či symbolické tak, jak tuto „přítomnost“ známe z uměleckých projevů minulosti.
Mezipaměť vyrovnává otřesy, aby zabezpečila fungování lidského vědomí, ale také zahlazuje stopy po tom, co šok vyvolalo. Je to průběžný, řetězící se stav dialektického kontrapunktu, z kterého lidské bytosti nelze vystoupit. Proto ho musí neustále reflektovat.
