Provokativní je už to, že výstava tohoto figuralistu představuje jako krajináře, navíc malíře vymyšlených krajin. Každá z nich je sice trochu jiná, ale stejný mají jistý druh ironického anachronismu. Harmonie, která je tady spíš „harmonií“, má různé podoby. Může ji představovat stejně tak váza z 50. let, zasněžené ladovské chaloupky obklopené auty lufťáků nebo pohozená láhev vína. Ohledávání osobních estetických slabostí a hranic kýče ve druhém plánu otevírá řadu dalších otázek.
