Petr Malina patří do silné malířské
generace nastupující na českou uměleckou scénu v druhé polovině 90. let.
Od počátku vykazuje jeho práce jasné názorové rysy spojené s používáním
čisté barvy a s plošnou kompoziční výstavbou obrazu. Orientuje se na tematizaci
současného civilního, běžně fungujícího světa spojeného s pulzujícím organismem
města a velkoměsta. Podchycuje jak pracovní tak oddychový čas jeho obyvatel,
často i svůj vlastní. Reflektuje všední situace městského exteriéru
v různých časových fázích dne a noci (výškové budovy, předměstí, dopravní
prostředky, obloha, ulice, park). Je dobrým pozorovatelem, který vedle běžných situací
často podchycuje i intimní chvíle lidí spojené s prožíváním konkrétního
místa. Z minulosti patří k Malinovým nejvýraznějším obrazové soubory
věnované rekreačním pobytům u moře, nebo kulturní turistice po uměleckých
centrech současného globálního světa (Londýn, Berlín, Paříž, Vídeň). Jsou to
právě galerijní sbírkové instituce, které Malinu fascinují, nejenom jako
malíře, ale také tako poznávacího turistu. Autor často navštěvuje mezinárodní
výstavy v zahraničí a má velmi dobrý přehled o současné světové, především
malířské scéně. Příležitostně působí také jako kurátor či organizátor výstav.
Výstava v Galerii Vyšehrad nazvaná
Křižovatka představuje soubor nových obrazů z prostředí městského
exteriéru. Téma křižovatky tu může být vztaženo buď přímo k urbanistické a
dopravní situaci (Přes cestu, 2018), nebo jako personalizovaný „akt rozhodování
se“ u zobrazených figur, které procházejí prostorem pro ně buď známým, nebo
neznámým. Podle toho se v něm také orientují automaticky, nebo
s vyložením určité námahy. Zatímco dívka v modré bundě (Před Louverem,
2018) hledá svou polohu na mapě, dívka ve žluté bundě (Dívka z Brightonu,
2018) pospíchá, zdá se, za svými všedními záležitostmi ve vlastním prostředí.
Jinde se setkáváme s dvojicemi, které vedou při chůzi rozhovor (Pánové,
2018), nebo prostě jen mlčky kamsi směřují (Pár, 2018). Situace vyseknuté
k časoprostorové kontinuity působí filmově. Poznatelný kontext konkrétního
prostoru mizí. Stává se odtažitým, objektivním. Vše, včetně figur, se
odosobňuje, svět se anonymizuje. Před očima nám defiluje spíše jakýsi zobecněný
vizuální materiál pro pozorovatele v roli diagnostika. Autor klade důraz na moment
kompoziční skladby, kterou „vidí aparát“ (např. fotoaparát). Už rozmanitost
pohledových úhlů ozvláštňuje banální téma chodců a situuje je, podobně jako
film, do určité dějové dimenze a zkratky. Je to však vždy pouze jeden jediný
vhled do situace, ostatní souvislosti divákovi zákonitě unikají. V obraze
tak vzniká určité napětí, možná tíseň, úzkost z uzavřenosti obrazového
formátu, v němž jsou evokovány opakující se rituály uplývajícího městského
života. Této melancholii či skepsi odpovídá také uzavřenost plošné výstavby
obrazu, která konstatuje viděné.
Malířský výraz Petra Maliny je
v tomto směru blízký newyorskému malíři Alexu Katzovi (1927), který také
ve své malbě proměňuje banalitu všedního dne v obraz citlivé rozpornosti,
jejíž obrysy jsou často nepatrné a pro méně senzitivního diváka takřka nerozpoznatelné
(princip dvojího kódu). Uzavřená forma obrazu rozvržená do barevných ploch
totalizuje zvolené téma a převádí ho do jakéhosi „univerzálního jazyka“. A právě
volba tohoto do jisté míry odosobněného malířského jazyka v sobě obsahuje
cenný potenciál pro zpřítomnění toho, co bychom mohli označit za „globální
pocit“. Tak jako je to u obrazu Křižovatka (2018). Mužská postava neurčitého
věku v uniformě obchodního světa (oblek) odchází z obrazu. Anonymní
situace, anonymní místo, anonymní chvíle, anonymní existence. A přesto živá
současnost.
