Zamyšlení nad pomíjivostí a osobní vzdor vůči lpění na zažité představě věčnosti uměleckých předmětů vede Petru Novákovou-Ondreičkovou ke snaze nezanechávat po sobě výtvarný balast a vracet se ke své dřívější práci a udržovat ji v proměnlivé podobě. Trojrozměrné asambláže a koláže torz interiérů tak fungují jako současné remaky dříve vzniklých objektů i myšlenek. Východiskem jejích úvah je spis Hannah Arendt Vita Activa, který ji dlouhodobě doprovází v její tvorbě.