V Instalaci Přechodné zázemí nerozehrává Robert Palúch jen svůj již charakteristický vizuální humor a sochařskou virtuozitu, ale přistupuje k mnohem vážnějším tématům. Instalace, umístěná do bílého prostoru, jenž prohlubuje osobní rozměr děl, upozorňuje na absenci předpokládatelného ve vystavených objektech. Tato zjevná nepřítomnost ústředního zdroje a původce, který by podmiňoval vznik a podobu vystavených staveb, upozorňuje na fakt, že i prázdné místo se vším, co ho obklopuje, bylo formováno silou, která mohla přijít o své konkrétní kontury a fyzickou přítomnost.
