Po staletí daný a zcela zásadní vztah lidí k půdě a krajině, který je dlouhodobě narušen a vykořeněn kolektivizací, dnes často nahrazuje lhostejnost. Úvaha o mizení země a krajiny spolu s mizením vztahu k místu stojí na počátku konceptu výstavy. Název odkazuje k básnické sbírce Ivana Blatného, v níž (stejně jako na výstavě) můžeme pociťovat cosi jako environmentální smutek, stesk po mizející krajině a biodiverzitě. Vedle sebe stojí díla, která se kriticky vyjadřují k dnešnímu stavu krajiny, ale i taková, která odrážejí krajinu minulosti, vnitřní krajinu umělců a umělkyň, více či méně idealizovanou krajinu bez ekologických zátěží a klimatických změn…
