Čtení původních obrazů provází nedorozumění a pochybnosti. Stará gramatika se pomalu vytrácí a nová se zatím neuzákonila. Do rozštěpených obrazů jsou vsazeny barevné plochy, některá místa však zůstávají stále prázdná. Pokud se v minulosti Mikytovi práce vztahovaly především k ikonografii spojované s dobovou propagandou, pak v současnosti lze pozorovat určitý obrat k nejednoznačné estetice užitého umění. Výsledkem je instalace, která pracuje s odkazem polygrafického průmyslu a nespolehlivostí naší paměti.