Uprostřed pustiny, ve chvíli, kdy se svět rozpadá v prach, stojí sídlo. Honosná architektura, zosobňující moc, řád a kontinuitu, se proměňuje v pomníkový prostor, jehož minulost se propadá do zapomnění. Majitel sídla – symbol nadřazené racionality a falešné jistoty – si neuvědomuje, že svět, do něhož patřil, přestává existovat. Udržuje rituály, trvá na řádu, ale zrcadla na stěnách kolem něj jsou už slepá, zdi vlhnou a tapisérie se mění v mapy ztracených světů…
