I skromný předmět, jakým je klobouk, může odhalit kdejaké skryté příběhy o identitě i ztrátách. Performativní akt sundávání klobouku symbolizuje moment, kdy odhalujeme tajemství, něco neviditelného a zranitelného, ukazuje spodní stranu měkkého podbřišku, často spojovaného s přehlíženou, nebo také opomíjenou částí společnosti, vzpomínkami a věcmi, které přebývají v temnu. Vše, do čeho se člověk obléká, se postupně rozpadá a dematerializuje se z naší žité reality. Oděv se stává jakousi svlečenou kůží, často zůstává v zapomnění i s příběhy, které se kolem něj odehrály.

Skrze pootevřená dvířka staré skříně vidíme jen fragment toho, co se v ní ukládá – špičku visícího šedého kabátu, oranžovou pletenou čepici a ledabyle pohozené kalhoty. Ve stavu své potenciality tyto předměty fungují jako stopy – na rozdíl od stálých, neměnných událostí vytvářejí možnosti nových forem a mnohostí vztahů.