Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.
