Tváří v tvář novým dílům Katky Vincourové lze nepochybně vypozorovat zřetelný posun od tématu vnitřního napětí až chaotického pnutí svědčícího o nevyzpytatelností lidské tělesnosti a smyslu neuchopitelné fyzické touhy, jež charakterizuje její dřívější tvorbu, k čistému rozvinutí se do prostoru redukovaného do skladby linií, které se v něm zároveň jakoby ztrácejí a současně jej určují. Jinými slovy, zatímco dříve pojednávalo dílo autorky o tom, co je uvězněno kdesi v nitru a touží vyjít na světlo, nyní jakoby elegantně a křehce popisovalo to, co vyšlo na povrch zvolna, svobodně. Katka Vincourová vtiskla tvar pomíjivosti příznačné každé hmotné věci, životu každého jsoucna.