Východiskem osobitého dialogu mezi sochařkou Annou Hulačovou (1984) a mediálním umělcem Viktorem Takáčem (1982) je rozsáhlá suma vztahů mezi smyslovým vnímáním materiální skutečnosti a symbolismem světla a tmy. Takáčova interpretace figurálních plastik Anny Hulačové je založena na jejich ozačování a zanořování do tmy, tedy na vytvoření odlišných časoprostorových podmínek k rozvinutí jejich obsahů.