Galerie kritiků představuje samostatnou výstavu Anny Neborové (1968), absolventky AVU, ateliér malba (J. Ptáček, J. Sopko, B. Dlouhý), nazvanou Černá zahrada. Autorka zde vystavuje cyklus velkoformátových obrazů z posledních tří let, jejichž společným jmenovatelem je téma zahrady, nekonečných cyklů a dějů v ní, stejně jako škála pocitů, myšlenek a emocí, jež v nás dokáže vyvolávat. „Autorka nabízí pohled na poněkud intimnější a soukromější téma, na rozdíl prací předešlých, kdy malovala parky a periferii města. Zde jsme svědky určité lyriky a intimity soukromého a známého místa její vlastní zahrady, a to nám dává proniknout do dalších netušených dimenzí její tvorby, “ říká kurátor výstavy Petr Lysáček.
K podtržení imprese ve svých obrazech využívá kombinace klasické malby a stříkání barev, pracuje s vystřihovanými šablonami a využívá rostliny, které nalézá ve svém okolí. Dominantní jsou stříkané obrysy řezaných květin, listů a zahradních rostlin, často ve stylizovaných kompozicích vytvářejících pocit nahodilosti a přirozené neuspořádanosti. Stříkané plochy barev pak často připomínají jemné kropení a stříkání zahrady vodou.
Cyklus obrazů vypovídá o mnohaleté posedlosti vlastní zahradou autorky, kdy v zahradě pracuje, tvoří a komponuje podobně jako při tvorbě obrazu. Zahrada je pro ni od dětství (zde inspirována poetikou Jiřího Trnky) tajemným místem vyvolávajícím nejrůznější pocity, dostavují se i momenty neuchopitelnosti, snad proto je zahrada v jejím podání poněkud potemnělá, zároveň však i intimní a křehká. Některé obrazy fungují podobně jako deníkové záznamy, jiné se ocitají ve snovější rovině vizí, pocitů a představ.
Černá zahrada Anny Neborové má svou poezii, kouzlo i humor, spatříme tu plíživé stíny, z nichž se vynořují obrysy květin, zabydlují se v ní zvířata, která právě do zahrad přilétla nebo se pokradmu přichomýtla na scénu plnou neurčitých sdělení. Míjíme v příšeří polehávající a relaxující smrtky, zřejmě nabírající životní energii. Dokonce i smrt je zde zobrazena v poklidné, kontemplativní atmosféře, která nejlépe odpovídá smíření se s koloběhem zrození a umírání. V rajském místě klidu a odpočinku nám rozšafní kostlivci připomínají křehkost existence, stejně jako pomíjivost všeho živého, krásného a dokonalého.
K pocitu neuchopitelnosti a nejednoznačnosti sdělení autorčina citu pro přírodu, přispívá i úspornost barev - Neborová ji nahrazuje tématy vizuální obrazotvornosti a pocity znejistění. Obrazy nehýří tóny květin a lehkodušností jejich pestrosti, naopak. Halí je přítmí, protkávají stíny a potemnělá zákoutí. Nebývá snad zahrada častým dějištěm prostoru naší imaginace, inspirací temných scén a vděčným dráždidlem naší fantazie? Kdo s určitostí ví, co se děje v zahradě po setmění? Zahrada jako otevřené dějiště symboliky, představ a prožitků láká donekonečna. C.G.Jung do Růžové zahrady filosofů situoval své chymické procesy, mnoho literátů pak imaginární scény s prvky tajemství, dokonce i vražd. Tak nejednoznačná může zahrada být. Tak krásná a zároveň zničující.
Jestli je Černá zahrada Anny Neborové pouhým snem, nebezpečným tajemstvím, poutavým lyrickým příběhem navzdory všudypřítomné pomíjivosti, nebo snad vším zároveň se můžeme pouze domnívat.
Petr Lysáček, kurátor