David Možný je současný český vizuální umělec, pracuje s digitálně generovanými obrazy, vytváří videa, animace, objekty a v poslední době zejména site-specific instalace, v širší rovině nejčastěji reflektující vztah člověka, města a systému. Jeho aktuální tvorbu lze v rámci současného umění zasadit do kontextu prostorově a technologicky orientovaného umění, které operuje na pomezí digitální simulace, architektonické intervence a posthumanistické estetiky.

Nadcházející samostatnou výstavu s názvem Night Shift tvoří komplexní prostorová instalace organicky prorůstající celým hlavním výstavním prostorem Domu umění, přičemž relativizuje či narušuje samotné jeho architektonické uspořádání. V tomto základním rámci – modifikovaném prostředí s místy ztíženou možností orientace – jsou pak rozmístěna další samostatná díla a dílčí instalační celky, obsahově následující příbuzné významové roviny. Už skrze relativizaci a narušování fundamentálních jistot, jako je naše vnímání prostoru, jeho členění nebo fyzické vzdálenosti, se Možný dotýká mnohých aktuálních společenských témat a fenoménů.

Jeho instalace mohou být čteny jako materializované modely infrastruktury (nikoli jako dokument, ale jako abstraktní kondenzát systémové logiky), lze je chápat také v rámci tendence „expanded sculpture“, kde se socha stává situací, prostředím či strukturou, která modifikuje naše vnímání prostoru. Podstatné je, že Možného práce nejsou jen formálně trojrozměrné, ale vyrůstají z digitálního modelování, simulace a datové logiky a teprve následně jsou realizovány coby trojrozměrné struktury, za využití specifických materiálů, jejichž výběr zpravidla odkazuje na postupné vytlačování zpracovatelského průmyslu digitálními technologiemi – jinými slovy digitální transformaci společnosti. Jeho instalacím tedy můžeme rozumět i jako jakési „archeologii budoucnosti“ – jako modelům systémů, které jsou zároveň reliktem modernistické víry i symptomem jejího rozpadu.

V Možného realizacích z poslední doby je také patrné oslabení antropocentrického hlediska. Lidská figura zcela mizí nebo je redukována na prvek v rozsáhlejším mechanismu; člověk zde není měřítkem prostoru, ale spíše jen jeho dočasným návštěvníkem. Možného práce tak lze přiřadit k posthumanistickým tendencím, které v umění reprezentují například Pierre Huyghe, Mike Nelson nebo Jesse Darling. Namísto explicitně politických gest či přímočaré kritiky však Možný sází spíše na podmanivou estetiku fascinace systémem, jeho rytmem a autonomií. Jeho díla tak oscilují mezi obdivem k technologické preciznosti a latentním znepokojením z její autonomie. Zásadní je pro něj také lokální rámec, jež činí jeho díla srozumitelnými a autentickými a umožňuje mu větší důslednost v analytické rovině. Jeho práce tak vždy zůstává ukotvena v konkrétní urbánní zkušenosti střední Evropy – zkušenosti s industrializací, její pozdní fází a následnou transformací po roce 1989.

David Možný se narodil v roce 1963 v Brně, kde vzhledem k tehdy limitovaným možnostem i rodinné tradici později vystudoval Pedagogickou fakultu. Na poli výtvarného umění je tedy spíše autodidaktem, a přestože se během své umělecké kariéry zúčastnil mnoha domácích i zahraničních skupinových výstav a přehlídek a za své práce získal řadu ocenění, zůstává stále spíše solitérem. Přelomovým obdobím pro jeho práci byl začátek nového tisíciletí a s ním související masové rozšíření digitálních technologií, zejména osobních počítačů a tehdy snadno dostupného softwaru na úpravu digitální fotografie a videa. Z počátku této éry působil na brněnské klubové scéně jako VJ, realizoval projekce pro divadelní představení a scénická čtení. Jeho rané práce byly výrazně ovlivněny estetikou videoklipů a počítačových her, ale také videoartem, který ve stejné době zažíval na domácí scéně poněkud opožděný rozmach.

kurátor: Pavel Švec