Společným jmenovatelem výstavy Josefa Daberniga a Filipa Cenka jsou fotografie prázdných hřišť a stadionů. Dabernig se většinou postavil na středovou čáru a nasnímal „panorama“ složené ze šesti částí. Metodický postup se však při detailnějším pozorování dostává do kontrastu s odchylkami a švy. Opouštění nastavených pravidel podtrhuje prožitek prázdnoty, který je námětem jeho fotografických sérií. Filip Cenek ve své další diaprojekci opět prolíná obraz s textem. Jejich vzájemné pozice se mění v každé verzi krátké sekvence, což diváka vtahuje do měnavého poetického prostoru narativních fikcí.