Tvorbu Ivany Lomové definuje nikoli onen fotografický „magický realismus“, díky němuž na jejích obrazech přesně rozpoznáváme situaci, ve které se zobrazené postavy nacházejí – a kdy podléháme jejímu emocionálnímu vyznění, ale spíše schopnost vytěžit z konkrétního prostředí maximum významu. Její díla jsou vždy nějak lokalizována: do kavárny, do městského prostoru, na pláž, na pěšinu, do pokoje. Tentokrát je to ložnice jako synonymum intimity, důvěrnosti, ostychu, traumat i útěchy. Radostí. Odpočinku. Stínů i rozbřesku. Ono „zakázané území“, prostor, kde se sobě otevíráme – a kde se zavíráme před okolním světem. Ivana Lomová je umělkyní na první pohled věcnou, až popisnou. A právě její pečlivá pozorování nás jemně dovádějí k poznání, jak se najednou v tom, co důvěrně známe, objevuje propast. Závrať z neznámého, kterým se díky obrazům Ivany Lomové stáváme i sami pro sebe.