Denní světlo se odráží a láme, skládá se, ohýbá a prochází prostředím až nakonec proniká rohovkou oka a stimuluje povrch sítnice, na kterou vyprojektuje dvourozměrnou interpretaci viditelné části elektromagnetického záření. Spustí tak kaskádu chemických reakcí od dopadu fotonu až po vznik a přenos vzruchu. Fotoreceptory sítnice převedou energii denního světla na pohyb atomů a chemická změna se transformuje v nervový impuls putující do mozku. Rozsah vnímaných vlnových délek je pak dán především tím, že v oblasti denního světla není elektromagnetické záření ze Slunce absorbováno v atmosféře a dopadá na zemský povrch. Je proto využitelné pro organismy žijící na povrchu. Ze studia a reflexí fundamentální povahy denního světla těží také vystavené fotografie dvojice Jaromír Novotný a Jiří Thýn.