Jitka Mikulicová /1980/, malířka, jež za svých studijních let prošla mimo jiné ateliérem Neo Raucha na lipské Hochschule fur Grafik und Buchkunst, se po delší odmlce představuje v Praze samostatnou výstavou „Kluk, Liška, Krabice“.

Jednotlivé obrazy, stejně jako slova v názvu výstavy, spolu zdánlivě nesouvisí, ale dohromady vytvářejí nečekané asociace. Princip malby odvozený z techniky koláže se tak promítá i do obsahové roviny Jitčiny práce. Anonymní hrdinové předloh - fotografie náhodně nalezené v rodinném archivu nebo v obchodě s veteší - procházejí pod jejíma rukama fascinující transformací. Statisté, působící na ustáleném fotografickém papíře neutrálně a civilně, se na plátně mění v pochmurné existence, jež nutí diváka uhýbat pohledem.

Malířka se beze zbytku soustředí na portrétovaného. Postavy vytrhává z kontextu a umísťuje do nejasných, rozpitých kulis. Akcentuje je centrální kompozicí, již odvozuje z postupů společných jak reklamní tak náboženské propagandě. Kulminačním bodem každého obrazu jsou oči. Jimi prosakuje podvědomí, které ve skutečnosti Jitka portrétuje. Zhmotnělý neklid na sebe bere podobu masivu s očima hypnotizéra /Krabice/, čertího šklebu, v jehož očních důlcích bivakují děti /Čert/, záhadné postavy, v jejíž kapuci pučí Vesmír /Hvězdář/, nebo obličeje, který expresivní malířské gesto proměnilo v monstrum blíže nespecifikovaného živočišného druhu /Liška/.

Vysoce intimní ikonografii snoubí s adekvátní formou. S ambicí psychologické analýzy portrétovaných postav korespondují postupy zhusta využívané na poli arteterapie. Malba je inspirována koláží, dětskou expresí a nespoutaností a obhroublostí art brut. Techniky, jež jsou manifestací neumětelství, náhody a tvůrčí svobody, přetavuje do mimořádně sofistikovaného a suverénního rukopisu. Koláž, kterou ve skladbě své malby vytrvale simuluje, vystavuje i v její ryzí podobě. Autentická kombinace gestické malby a fotografie, nemírněná rozumem, jen pečlivou adjustací, je výstižným pandánem Jitčina vytříbeného malířského stylu.