Voda je tekutá, nerespektuje hranice, přelévá se, vsakuje se, představuje děsivou hloubku, ale i konejšivé splývání na klidné hladině. Vodou se můžeme inspirovat a také pocítit sílu jejího proudění ve vlastním těle nebo se učit přijímat i dávat v rytmu vln. Název výstavy Lucie Scerankové – Heart Seas –, v níž se voda stává metaforou prožitku mateřství, životní energie, pěny dní, očistnou koupelí, ale i zrcadlem žité zkušenosti, je inspirován knihou britské antropoložky Veronicy Strang a jejím popisem vnitřního moře, které protéká srdcem a udržuje jeho příliv a odliv.

Není to zdaleka poprvé, co se Lucia Sceranková ve své práci věnuje propojení živlů a lidského těla, a i její aktuální výzkum vody navazuje na celou řadu předchozích projektů, realizovaných ve formě fotografií, videí a prostorových instalací (Drinking Salty Water Does Not Help, 2020; Rieka, 2014; Hladina, 2013; Tichá voda brehy myje, 2012; Moře 2011 ad.).