Slovo fotogenie se sice objevilo až se vznikem filmu, avšak nelze pochybovat o tom, že na počátku cesty, jež vedla k objevení fotogeničnosti, byla již fotografie. Ve filmu se sice fotogenie spojovala s pohybem a časem, ale z různých příkladů „fotogenie nezvažitelného“ je zřejmé, že ji není nezbytně nutné svazovat jen s časem filmu. Odhalovat ji totiž dokáže i fotografie, protože i ona – třebaže svým a jen sobě vlastním způsobem – umí zachytit to, co „duch nemá čas podržet, co oko nemá čas a místo vidět“ (Jean Epstein).

Časem fotografie je světlo: objektiv fotoaparátu vrací oku jeho přirozenou schopnost navazovat fyzický vztah k věcem, vnímat fyzické kvality. Mají-li či nemají-li věci funkci anebo účel, je teď lhostejné, stejně jako to, zda je dovedeme správně pojmenovat či nikoli. Fyzická podoba věcí není shodná s jejich užitnou hodnotou a veřejnou identitou. Podoba zcela běžných věcí je právě proto až magicky uhrančivá. Fyzická podoba věcí, jak se může ukázat, není totéž, co forma utvářející látku: věc ve své fyzické podobě je už totiž jenom tím, čím je – tvarem své látky a látkou svého tvaru.

Fotografie Marcela Steckera nechtějí budovat pomocí světla a stínu iluzi trojrozměrného zobrazení, protože pro zachycení věci, která se vymanila ze světa objektivity a setrvává ve své fyzické podobě, jsou tři dimenze málo. A jestliže pro fotogenii ve filmu bylo zapotřebí čtvrtého rozměru – času, na jeho fotografiích je čtvrtým rozměrem světlo. Vše hmotné tak zůstává hmotným, a současně i nezvažitelným. Možná, že právě toto je ona fotogenie, jež je fotografii vlastní. Věc je tvarem své látky a látkou svého tvaru. Fotografie je pravým jménem věci, nic objektivního, nic formálního, ale ani nic abstraktního. Words of light.

Miroslav Petříček