„Kresba nevzniká vždy najednou; nechám ji uležet a většinou se k ní znovu vracím. Je ale neopakovatelná; už i nepatrný posun v důrazu, v posílení, ubrání či zakrytí některého z jejích prvků ji zásadně promění. Je způsobem doptávání se po rytmické skladbě prapůvodních tvarů účelem nespoutaného řádu přírody a každodenním novým pokusem o přiblížení se k němu – potvrzením si, že ještě vidím a cítím… že ještě jsem. Je životní nezbytností, posledním útočištěm. Zmatky světa do ní nevpouštím.“ /M. Koval/