Symbol versus epizoda

Ondřej Maleček je ze své nejvnitřnější povahy hravým romantickým situacionistou, románovým vypravěčem nevyčerpatelných příběhů. Jeho obrazy a kresby se rodí z akumulovaných zážitků a z míry jejich intenzity (od vitálních přetlaků, přes melancholické stavy až ke střízlivému chladu a ironickému nadhledu). Inspirační zdroje pro svou tvorbu čerpá z předmětné rozmanitosti světa a věcných stavů, které filtruje skrze svůj pozorovací talent, zvýšenou sensitivitu a percepci. V malbě pracuje s bezprostředností. Odtud expresivní povaha děl. To, co by si mohl vyfotit a uložit do paměti odosobněné technologie, si raději vybaví v mysli a zrekonstruuje na plátno či papír tak, abych se „po cestě“ záznamu nic podstatného nevytratilo. V automatismu ruky, plném lidské omylnosti a pochyb, nalézá dokonalý nástroj k interpretaci rozporných vjemů na podkladě předmětnosti, kterou zároveň zpřítomňuje a zároveň odhmotňuje. Z věcnosti činí nadčasové či snové situace, emancipované od svazující popisnosti a naopak zatížené mírou konkrétního prožitku, který zdánlivé banality podle nálady a momentálního nastavení dramatizuje, nebo zjemňuje.

Ondřeji Malečkovi se pod rukama vše, co spatří, a vše, čeho se dotkne, mění v symboly. Každý sebenepatrnější moment či detail se stává součástí jakéhosi nekončícího horizontu, jež plyne a odvíjí se jako meta-příběh vyprávěný výrazovými prostředky kresby a malby. Formy a jejich proměny promlouvají o dění probíhajícím na způsob spojitých nádob uvnitř i vně jednatele. Obrazy plní roli jakýchsi chvilkových „zastavení“, které vybízejí k meditaci vycházející z ambivalentního, osudového vztahu mezi okamžikem a věčností. Na konfrontaci, která je základem romantického pohledu na skutečnost. Kresby fungují jako opakovaně čtené básně, které se recipientovi někdy otevřou ihned, jindy mu začnou probouzet imaginaci teprve po opakovaném vnikání a ohledávání, třeba jen místy, sem tam, jako nepatrné průhledy do jiných neznámých dimenzí smyslového světa. Někdy opakované čtení a vnímání převrství prvotní efemérní těkavé nálady a vzniknou zcela nové, tvarově kompaktnější a vjemově komplexnější dojmy. Malečkovy obrazy plynou jako vyřčená slova a věty vypuštěné do prázdna prostoru, který zabydlují a kde žijí po svém, podobně jako organismy. Označují vztahy a konstelace, které mají jedinečnou růstovou (konstruktivní) i hroutící se (destruktivní) bytnost. Ta je přenosná ve sdílení, její založení je však čistě individuální, autorské, řekněme básnické. Obrazy a kresby budují jiný, paralelní svět, do něhož se lze utéct před stereotypy, mechanismy, prázdnotou a vyprahlostí současnosti. Vykazují prvky svébytného výrazu, či dokonce vizuálního „stylu“. Jsou v osobitosti rozpoznatelné. Zdánlivě opakují jevy a situace, aniž by je skutečně kdy opakovaly. Jsou repeticemi svobodné imaginace povstávající z fascinace časoprostorem v jeho nestálosti a pomíjivosti.

Výstava nazvaná Sbírka akcentuje latentní metodu autorova vizuálního myšlení na podkladě aktivit spojených se sbíráním. Maleček pro sebe kompletuje jak nalezené či zakoupené předměty, tak zážitky, které jsou s artefakty spojené. Zajímá se o tento potenciál, který je v nich nějakým způsobem uložen na později, a který lze pro tvorbu čerpat právě z těchto zdrojů. Hodnota věcí se míjí s ekvivalentem peněz. Nejedná se tedy o tradiční přístup ke sbírce jako k aktu veřejné sebe-reprezentace. Nabyté jednotlivosti, nálezy, jsou pro autora významné a lákavé svou prostou či složitou fenomenální podstatou a interpretační nejednoznačností (kámen, suchý list, dřevěná krabička, skleněný barevný střep, hliněný krucifix, mech, pohlednice, zápisník), stejně jako volností nově volených kontextů, do kterých je autorsky přenáší (princip legendarizace, mytizace, ozvláštnění). Obsahují v sobě tajemství, jež je nutné proniknout, prozkoumat, ale nikoliv zcela odhalit, nýbrž pouze evokovat dostupnými výrazovými prostředky. Odtud časté zřetězení názvů Malečkových kreseb a obrazů z poslední doby, z nichž pramení ona básnická otevřenost, kterou mají díla probouzet a udržovat (např. Sbírka, kámen, hora, ametyst, 2019; Autoportrét, známka, melancholie, starostlivý člověk, 2018).  

Petr Vaňous