Simulation 

Výstava nového cyklu obrazů malíře Argišta Alaverdyana se nazývá „Simulaion“. Tématem je elektronika současnosti a blízké budoucnosti. Skrze obrazy nám dává Argišt nahlédnou pod povrch strojů, čímž se staví do role „morfologa“. Jakým způsobem a do jaké míry je člověk ve vztahu k této „Simulaci“ je nezřejmé. Napětí může nastat tehdy zda si nejsme jistí tím, jestli se díváme na stroj nebo jsme jeho součástí. I když jsou obrazy ve vztahu ke kritice společnosti jak zdůrazňuje autor neutrální, nemůžeme vyvrátit naléhavou povahu prací ,díky jejich nebezpečně podmanivé barevnosti a podezřele uhlazenému způsobu malby. Winterfresh  Současně probíhajicí výstava s názvem

Winterfresh

prezentuje pětici autorů, jejichž tendencí je aktivně vstupovat a zasahova do veřejného prostoru. Představuje jednotlivé přístupy k dokumentaci akcí ve formě fotografií a videa, nebo v podobě artefaktů zanechaných na místě uskutečněné performance v prostoru galerie. Náměty dílčích projektů jsou aktuální a vztahují se volně nebo přímo k politickým a jinak sociálním tématům. Každý z vystavujících si pro své vyjádření volí nejruznější prostředky. Pro Pabla Chiereghina je to například vandalismus spáchaný na svém vlastním automobilu za pomocí permanentího nápisu s nimž se následně pohybuje v běžném silničním provozu. Šimon Sýkora ve svém videu představuje sebestylizaci do role extremisty, učastníka demonstrací a událostí spojené s komunitou propagující určitou formu ideologie. Jiří Suruvka naproti tomu, přebírá na sebe podobu a roli konkrétního performera konce devadesátých let, čímž pozoruje a srovnává reakce tehdejšího a současného diváka na zapomenutou performance a otevírá také otázku fenoménu „rekonstrukce“. Roza Pogosian pak vstupuje do prostoru napřímo, skrze instalaci uskutečněné během její performance s názvem „Samovláda“. Poetičtějším způsobem může být vnímaná fotofokumentace několikaměsíčních zásahů na opuštěné benzínce Deany Kolenčíkové, v nichž počítá s divákem, jemuž v průběhu několika měsíců může uniknout kompletní vyznění intervence. Deana však zvolila každý samostatný zásah takovým způsobem, aby se stal pro kolemjdoucí nosným i bez celku, jakým jej následně prezentuje v galerii. Výstava Winterfresh se také zamýšlí nad způsobem prezentace dokumentující performační umění, které se snaží nejen podat zprávu o provedení umělcova záměru, ale představit jej jako dílo, které vzniká paralelně k živým událostem a je schopno se stát svébytným artefaktem. Princip uzpůsobení sebedokumentace jeho autorem může vzbuzovat napětí mezi účelnou estetikou a performancí jako autentickým dílem v reálném čase. S takovou polemikou výstava Winterfresh vědomně pracuje a poskytuje tomuto druhu umění možnost dlohodobější komunikace s publikem, než v okamžicích vzniku jejich záznamů.