Vladimír Véla ve svých malbách naznačuje, že někdy „málo“ je ve své podstatě nejvíce. Navrací se k věcem samotným. V abstraktní malbě nalézáme obyčejné předměty i jejich prvoplánově nezřetelné bezprostřední okolí.

I ty zdánlivě nejjednodušší znaky se ve Vélově zpracování vykazují monumentalitou, ať se jedná o jakýkoliv formát. Zmíněná imaginativnost se ve svých základech pomyslně opírá o naprosto zásadní jistotu v malířském projevu. Jistotu, která Vladimíru Vélovi umožňuje malovat v zásadě cokoli a především jakkoli.

kurátor: Jan Kudrna

text: Petr Vaňous