Diaprojekce a animace Kateřiny Zochové a Davida Landy, studentů pražské AVU, jsou křehkými, citově zabarvenými, převážně melancholickými mikronaracemi.
Následnost krátkých fotografických sekvencí v jedné z diaprojekcí staví před diváka úkol utkat „příběh“ z náznaků a vizuálních spojení. Strojové tempo karuselu utváří jednu z časových dimenzí vyprávění. Další objevujeme jako vnitřní časy jednotlivých sekvencí, přičemž rozeznat je pomáhá pohyb aktérů i zaznamenávající osoby/kamery. Vnější a vnitřní čas se tak rozbíhají, sílí pocit neskutečna.
Podle poznatků současné vědy se spřádání příběhů nápadně podobá „vyvolávání“ vzpomínek. Zochová s Landou vytvářejí prostředí, ve kterém lze prostupovat z jednoho do druhého.